310
311
312
313
velitele
vzpominky
dohoda
vysvetlivky
links
host
Počet přístupů:
     15. března 1939 začala okupace naší vlasti německými vojsky. Nařízení vlády neklást odpor postupujícím Němcům znamenal pro mnohé občany tímto dnem zaniklého Československa obrat. Mnoho těch, kteří měli tu možnost opustili republiku, aby byli připraveni pomoci v případě válečného konfliktu, na který nemuseli dlouho čekat. První jejich kroky vedly do Polska, kde se nesetkali s příliš nadšeným přijetím. Když Hitler 1. září zaútočil na Polsko, byli nuceni opět změnit stanoviště. Zamířili tedy do Francie. Prezidentovi Benešovi se podařilo vyjednat s francouzskou vládou obnovu československé armády. Ale ani tady nebylo postavení Čechoslováků nejlepší. Převládající chaos a časté případy šikany ve francouzské armádě ještě více posilovaly touhu Čechoslováků bojovat za své vlastní místo pod sluncem. Francie však značně podcenila situaci, politika drobných ústupků Hitlera neuspokojovala tak, jak si Francie myslela. Dne 10. května překročili Němci hranice Belgie a Holandska, letadly zaútočili na severofrancouzská města. V této chvíli se projevila nepřipravenost Francie na válku. Armáda nebyla dostatečně vyzbrojena a chyběla i výstroj, střelivo... Francouzská armáda ustupovala do vnitrozemí. Podmínkou příměří, které Francie podepsala, bylo i vydání německé vládě všechny Němce na francouzském území. Situace se pro Čechoslováky stala nebezpečnou. Zajetí by pro ně znamenalo smrt, v nejlepším případě koncentrační tábor za vlastizradu. Československé velitelství nařídilo, vědomo si stavu situace, že smí pokračovat pouze dobrovolníci.
     Z původního počtu asi pětitisícové divizní pěchoty československé armády ve Francii asi 400 mužů padlo či bylo raněno, několik set pohřešováno a přibližně 1600 zcela vyčerpáno, kteří se však nevzdali své touhy bojovat za lepší zítřky. Francie tomu ovšem nebyla příliš nakloněna. Těmto 1600 mužům byl po tři sta kilometrovém ústupu k pobřeží odepřen vstup do přístavního města Séte, stejně tak i poskytnutí jakýchkoli zbraní a lodí k evakuaci. Britové byli sdílnější. Poskytnutí britských a neutrálních plavidel situaci zachránilo. Všechny zbraně však byly ponechány na francouzském území.
     S letci to nebylo jiné. Již na francouzském území se jim podařilo zapsat se jako jedni z nejlepších a způsobit škody německé luftwaffe, podařilo se sestřelit skoro 200 německých letadel. Ve vzdušném prostoru nad Francií operovalo přibližně 130 československých letců v rámci různých perutí francouzského letectva, za oběť válce jich tu padlo 27.
     Po kapitulaci Francie jim nezbylo nic jiného, než se přemístit do relativně bezpečné Anglie. V Londýně předložil prezident Beneš žádost o evakuování československých vojáků z Francie, což bylo přijato. Příslušníci letectva se soustředili především v Bordeaux a Agde. Způsobů, jak se dostat do Anglie bylo mnoho. Byly převážně velmi problematické, proto také odvážné a riskantní; přepravních lodí a letadel, stejně jako času, nebylo nazbyt. Žádná francouzská loď nesměla vyplout, žádné letadlo nesmělo odletět bez povolení admirality. Britské lodě směly nakládat pouze mimo přístav... I přes všechny nástrahy nedošlo během evakuace k výrazným ztrátám, desítky letců přistávali na neznámých místech, vystavující se nebezpečí setkání s britskou protiletadlovou obranou a přísnými opatřeními proti parašutistům.
     Vzpomínky Alexandera Hesse:
     "Když Francie podepsala příměří, dostávali se naši letci do Anglie různými cestami. Nemnozí přiletěli z jihu Francie, který ještě Němci neobsadili, na britských strojích, které jim Angličané dali ochotně k dispozici. Jenže těch velkých dopravních strojů bylo málo. A k tomu nám ještě Francouzi zakázali odlet od chvíle, kdy podepsali příměří, takže jen málo našich stíhačů se dostalo přes Středozemní moře do severní Afriky, kam jim stačila doletová možnost jejich strojů - amerických stíhaček Curtiss. Většina z nás se probila Francií až k Bordeaux, kde jsme se nejvíc shromažďovali, a odtud opět za pomoci britských důstojníků admirality dále do Anglie. Britové se k nám vůbec chovali skvěle. Nikdy nezapomeneme na pomoc, kterou nám poskytli při tomto našem odsunu z Francie. Odplouvali jsme na lodích, někdy to byli jen kocábky, jako například ta poslední, která nás odvážela z Bordeaux 19. července 1940. Tato loď, vetchý holandský nákladní veterán o výtlaku jen 220 tun, nás vezla celkem 280 Čechoslováků a Poláků. Lodní posádku včetně kapitána tvořilo devět mužů. Jen co jsme vyjeli, loď byla podrobena zkoušce německého bombardování ještě v ústí řeky Gironde. Ale to už jsme za sebou měli Bordeaux s jeho nesmírným chaosem, nepořádkem a panikou a věděli jsme, že na konci naší plavby nás čeká opět jiskřička naděje, naděje na lepší zítřek. Plavba nebyla právě zábavná. Celou tu dobu jsme se museli zdržovat v podpalubí na dřevěné podlaze, kde se to jen hemžilo drobnými červíky; loď totiž dříve vozila burské oříšky z Afriky. Snažili jsme se všemožně dostat od Francouzů nějaké zbraně sebou na cestu, zvláště protiletadlové kulomety. Šli jsme s tímto požadavkem až na ministerstvo letectví, které přesídlilo při ústupu do Bordeaux, ale zjistili jsme, že se tento výsostný úřad právě zařizuje v lázních a že tam vládne naprostý nepořádek, dezorientace a panika..."
     Z celkového počtu 1000 československých pilotů jen 28 jich zůstalo ve Francii, z nichž 7 zraněných bylo ošetřováno ve francouzských nemocnicích. Sedm z nich se později dostalo do Anglie. Do 15. srpna 1940 se v Anglii shromáždilo celkem 904 československých letců, přechodně ubytovaných v kasárnách a táborech Warrington, Bridgnorth, Innsworth a Cholmondeley, odkud později přecházeli na jiné základny.
     Vše nebylo tak bez problémové, jak se na první pohled zdá. Napjaté vztahy mezi podřízenými a velitelským sborem, stejně tak i mezi důstojníky navzájem, byly výsledkem nedemokratických tendencí a metodami československé vojenské správy, která se nepoučila situací ve Francii, a nezakročila vůči velitelům, kteří se morálně i odborně znemožnili, takže si nejen svojí zbabělostí vysloužili opovržení. Napětí se vyostřilo ve chvíli, kdy se rozhodovalo, zda československé letectvo v Anglii má být budováno jako samostatná složka či se stát součástí Royal Air Force, problém byl i se sladěním československých a britských hodností. Poddůstojníci byli do RAF zařazeni jako vojíni, zatímco důstojníci v hodnostech podle uplatnění. Nejistota dalšího osudu, vyřešení otázky přiřazení k jednotce, mnohé letce zneklidňovaly po čtyři týdny. Jako projev nesouhlasu odmítli českoslovenští letci nastoupit k přísaze. Se svými požadavky o změně ve vedení se obrátili na prezidenta Beneše, který letce navštívil. V zájmu vlády bylo dát věci do pořádku a uklidnit situaci, což se s vypětím sil podařilo zvládnout.
     V Londýně byla 25. listopadu 1940 podepsána Janem Masarykem a lordem Halifaxem československo-anglická dohoda o zřízení Československé samostatné spojenecké armády. Tímto byla umožněna mobilizace a nabírání nových členů. Letci se stali součástí československé armády přičleněné k RAF, oděni do anglických stejnokrojů. Všichni Čechoslováci nosili britskou uniformu s nášivkou Czechoslovakia. Instruktory se stali přidělení Britové. Po vzájemné dohodě se prvními veliteli letek a perutí stali britští i českoslovenští důstojníci. Jednotce mohl velet československý velitel pouze tehdy, zvládl-li dostatečně anglický jazyk a seznámil se se službou v britském letectvu. Příslušníci československého letectva byli přijímáni do Britské královské dobrovolnické základny (RAFVR) po absolvování zpravodajského šetření.
Design by Pereko