uvod
310
311
313
velitele
vzpominky
dohoda
vysvetlivky
links
host
Počet přístupů:
     Činnost Členové jednotky Tabulky
     
Non multi sed multa

     Vzhledem k velkému množství vycvičených pilotů, kteří se do Anglie dostali po kapitulaci Francie, bylo po dohodě mezi československými orgány a britským ministerstvem letectví rozhodnuto o vytvoření další československé stíhací jednotky, aby měli možnost se uplatnit i dosud nezařazení letci. Proto již 5. září 1940 přijela do Duxfordu skupina 14 pilotů a 78 mužů technického personálu, kteří utvořili základ nové 312. československé stíhací perutě. Stejně jako u třistadesítky měla nová peruť zpočátku zdvojené velení. Britským velitelem jednotky se stal S/Ldr. F.H.Tyson, ke kterému 12. září přibyl československý velitel S/Ldr. Ján Ambruš.
     Pro výcvik měla jednotka přiděleno 9 Hurricanů Mk.I prvních výrobních sérií s plátěným potahem křídel a s pevnými vrtulemi Watts. Letouny již byly značně olétané a tak není divu, že piloti s nimi při výcviku zažívaly nejednu horkou chvilku. Přesto se dvě nehody z tohoto období obešly bez ztrát na životech.
     26. září 1940 se peruť přemístila na letiště Speke - nedaleko Liverpoolu - kde byla dne 2. října 1940 prohlášena za plně bojeschopnou. Jejím úkolem se stala hned od počátku obrana města Liverpoolu, který byl cílem denních i nočních náletů luftwaffe. Peruť měla neustálou pohotovost - od svítání až po setmění - po třech rojích ( v každém roji po třech letounech), první roj jako readiness, druhý v normální pohotovosti a třetí roj tvořil zálohu. V této době bylo nutností zvládnout i noční létání, proto se naši letci v této činnosti vycvičovali.
     Časté poplachy, hlídkování a pronásledování dálkozvědných německých letounů, střežení lodních konvojů, noční boje a nepříznivé počasí, to vše byla každodenní práce pilotů od třistadvanáctky. V tom všem jim byl nápomocný radiofonní systém navádění letounů. Směr letu, výška a poloha letounu byla pilotům hlášena ze země radiofonicky.
     Na svůj první úspěch čekali piloti perutě jen do 8. října. V tento den se odehrál první let, který byl také prvním úspěšným letem třistadvanáctky. V 16.15 hod. byl vyhlášen poplach. Jednomu z našich pilotů nejprve nechtěl naskočit motor a tak odstartoval opožděně. Díky tomu se však dostal přímo před nepřátelský letoun. Okamžitě zahájil palbu a brzy se k němu přidali i zbylí dva piloti. Společnými silami poté německého průzkumníka sestřelili nedaleko Liverpoolu. Vzhledem k tomu, že od startu až do přistání hotovostního roje uběhlo pouze 11 minut, je tento sestřel britskými historiky považován za nejrychlejší v dějinách Figter Command. Za zmínku stojí i to, že vzdušnému souboji přihlíželi s napětím i obyvatelé Liverpoolu, kteří se následně chtěli dostat na letiště, aby se mohli zblízka pokochat pohledem na piloty, kteří před jejich zraky "sundali Němce"... Strážní museli dav lidí rozehnat.
     Bohužel již dva dni poté 312. stíhací peruť postihla i první ztráta, kdy po výskoku padákem v rozbahněném korytě řeky Mersey utonul Sgt. Handlíček. Projevila se olétanost letounů, bylo nutné je vyměnit, což se ironií osudu událo ve stejný den a den poté (tedy 10. a 11. října), kdy peruť dostala 10 zcela nových letounů. I nadále však byly operačně používány již velmi olétané stroje. Smolná série pokračovala i 13. října, kdy roj vedený S/Ldr. Ambrušem sestřelil jeden a poškodil další letoun od 29. perutě, který si Ambruš spletl s německým junkersem, za což se stal mezi Čechoslováky neoblíben.
     Klesající denní činnost Luftwaffe způsobila, že až do konce roku 1940 došlo již jen k jednomu střetu s nepřítelem.Narozdíl od denních akcí noční aktivita nepřítele narůstala, a proto byli čs. piloti zařazeni i při nočním létání. Vzhledem k nevhodnému vybavení pro noční stíhání však naši piloti žádného úspěchu v této činnosti nedosáhli.
     Ve dnech 21. a 22. prosince 1940 došlo k dočasnému oddělení obou letek. Letka B se přesunula na letiště Penrhos ve Wallesu, odkud prováděla především hlídkování nad Svatojiřským průlivem. Letka A byla 3. března 1941 přesunuta do Valley.
     Dne 20. dubna 1941 došlo opět ke spojení obou letek na letišti Jurba (ostrov Man). Odtud peruť prováděla mimojité hlavně vyčerpávající hlídky nad mořem, počet operačních letů se pohyboval mnohdy i kolem 36 za den, pohotovost až 17 hodin denně, pouze jednou za tři až čtyři dny měli piloti půl dne volna.
     Adolf Vávra popsal každodenní činnost 312. československé stíhací perutě takto:
     "Spánku málo, během dne několik startů a vždy neméně nad střed kanálu La Manche, až tam, kde moře dovoluje při odlivu vystoupiti písčinám. Peruť plní svůj úkol pohotovosti, starty na poplach, buď jednotlivých rojů nebo letek, defenzivní patroly nad pobřežím Francie i dále na východ, návraty zpět do hotovosti, rychlé ošetření letounů, nové starty a doprovody letounů, které provádějí záchranu pilotů sestřelených do moře."
     Na přelomu května a června byla peruť postupně přezbrojena na modernější Hurricany Mk.IIB.
     5. května 1941 přejal velení 312. stíhací perutě štábní kapitán Alois Vašátko - nazýván Ámos, významný československý pilot, jehož fotografie se dokonce stala anglickou poštovní známkou - v tento den začala peruť plnit náročné úkoly v rámci wingu spolu s 1. a 257. perutí.
     30. května byla třistadvanáctka začleněna do československého wingu, kde operovala po boku s 310. a 313. Československou stíhací perutí.
Design by Pereko