uvod
310
312
313
velitele
vzpominky
dohoda
vysvetlivky
links
host
Počet přístupů:
     Zahájení činosti a bitva o Británii Bitva o Atlantik Tabulky
     
Na množství nehleďte
Never regard theis numbers

     Zahájení činnosti
     Slavná No 311 Bomber Squadron se začala formovat v létě r. 1940 v Cosfordu. V témže roce byla peruť poslána v rámci Bombardovacího velitelství na základnu ve východní Anglii, kde byla oficiálně založena dne 27. července 1940. Probíhal tu výcvik osádek - orientační lety, navigace, rádiové spojení či střelba. Létali na strojích typu Wellington, což byl dvoumotorový bombardér střední kategorie, určený pro noční operace.
     Služba u Bombardovacího velitelství
     U bombardovacího letectva se třistajedenáctka zúčastnila šedesáti náletů na cíle především v Německu.
     Bitva o Británii
     Svoji činnost započala třistajedenáctka v srpnu 1940 v Bitvě o Británii. Když se Hitler se svojí vzdušnou silou Luftwaffe pokoušel zničit britskou RAF, nepočítal s tvrdošíjností a nezdolatelností, s jakou své území Britové - a nejen oni - bránili. Ku pomoci jim byli českoslovenští, polští, norští a francouzští piloti, i přesto, že jejich síly byly s německými neměřitelné. Pomoc nabídli také Kanaďané, Australané, Novozélanďané, Afričané, Irové a Američani.
     Českoslovenští letci se uplatnili svými zkušenostmi z boje proti Němcům na francouzském území. Již od září 1940 podnikali piloti třistajedenáctky útoky na nepřátelské území - nejčastěji na centra válečného průmyslu, železniční uzly, skladiště, překladiště a přístavy, nejen v Německu, ale i v Německem okupovaných zemích.
     Dne 10. září se uskutečnila první bojová akce na německé cíle, od tohoto okamžiku se tyto akce konaly téměř nepřetržitě. V zimě roku 1940 - 1941 se Britové zaměřili na zesílení bombardovacích jednotek. Mezi nimi měla třistajedenáctka své čestné místo. Tyto nálety se konaly až do poloviny roku 1942 pouze v noci.
     Z bojových akcí stojí za zmínku účast čtyř osádek při zářijovém náletu na Berlín, první útok bombardérů na hlavní město Třetí říše. Aby se útočníci dostali k cíli, museli překonat vzdálenost 1800 km přes území kontrolované luftwaffe. Zde byly zaznamenány první ztráty, jedna z osádek byla zajata při nouzovém přistání na holandském území.
     Peruť útočila přibližně každý čtvrtý den, i přes často nepříznivé počasí - sníh, déšť, mlhu či námrazy. Ještě předtím byla letka přesunuta do East Wrethamu, počet létajícího personálu se postupně doplnil na 150 mužů, počet pozemního na 300 mužů.
     Na jaře roku 1941 se počasí zlepšilo a třistajedenáctka létala skoro denně. V dubnu byla zahájena série útoků na přístav Brest.
     Vzpomínky Vladimíra Cupáka
     ..."Byl jsem nad Brestem dvakrát v dubnu, jednou v červnu a počtvrté v srpnu. Nejkratší let trval 5.04 a nejdelší 7.15 hodin. Startovali jsme z letiště East Wrethamu, a to znamenalo, že jsme přibližně třetinu trati letěli nad anglickým územím.
     Wellington se zakolébal v mracích, dole tma a voda. Piloti kontrolovali stroje na palubní desce, navigátor hlídal kurs nad mapou, radiotelegrafista se skláněl nad přijímačem. A my střelci jsme pátrali po zrádných stínech nočních stíhačů. Až se ukázal známý cíl s neznámým koncem. Nad Brestem už bylo obvyklé peklo: jazyky světlometů, hradba ohně a oceli. Baráž připomínala ohnivou výheň, ve které tryskaly výbuchy oslnivých barev. Z přední věže jsem viděl rudé záblesky děl, šlehající ze země i z lodí v zálivu, a také rozprasky, nebezpečně rozkvétající kolem nás. Pluli jsme vzduchem do palebné přehrady. Z výše čtyři tisíce dvě stě metrů jsme zahlédl tmavé obrysy francouzského pobřeží s klikatými čárami příboje a ve světle osvětlovacích raket záliv, který připomínal tvarem obrovskou podkovu. Dole hořely doky. Z válečných lodí, na molu i na rejdě tryskaly výstřely. Náš Wellington se stáčel nad přístav. Navigátor přešel dopředu mezi piloty - na místo bombometčíka. "Pumy odjištěny," ohlásil. "Pumovnice otevřena," odpověděl druhý pilot. A už jsme byli v palbě flaku. Piloti rozladili motory: nastavili jim rozličné obrátky, aby tak znemožnili zvukové zaměření německých baterií. Vteřiny napětí - dlouhé a nekonečné - mezi rozprasky granátů a tápajícími chapadly světlometů. Nic nevaruje před výbuchem, dokud se letoun při blízké explozi nenakloní tlakem vzduchu. "Trochu vlevo... ještě, tak..." velí navigátor. "Držím," potvrzuje první pilot. "Stále přímo, ještě chvilinku..." Křížek zaměřovače zachytil cíl, navigátor stiskl uvolňovač pum. Odlehčený bombardér poskočil ve vzduchu a naklonil se na křídlo... momenty očekávání odešly s pumami, vlevo rozkvetlo několik rozprasků, ale plameny dole se vzdalovaly... viděli jsme ještě jak jeden Wellington vpravo, výš od nás, zachytily světlomety a nepustily ho. Letoun kličkoval, klesal a kolem vybuchovaly obláčky, až do pravého motoru vyšlehl dlouhý jazyk ohně. Stroj padal v kruzích, napočítali jsme dva padáky a pak se převrátil na záda... Na břehu nedaleko anglických břehů jsem zahlédl světélko signalizující S.O.S. "Přední střelec kapitánovi - dole někdo volá o pomoc, asi přistáli na vodě!" "Navigátorovi - určete přesnou polohu!" "Navigátor rozumí!" "Rádio - odvysílejte depeši o trosečnících!"...

     Tato epizoda se udála během noci z 1. na 2. července 1941, československá osádka Wellingtonu R 1015 čtyřikrát zaútočila v plné palbě na dok, kde byla válečná loď Prinz Eugen. Při posledním útoku zasáhla loď těžkou pumou. Křižník dostal ve stejnou noc ještě jeden zásah a byl vážně poškozen, čímž byl na dobu asi devíti měsíců vyřazen z činnosti na moři.
      V září útočila na cíle v Itálii - Turín a Janov. V dubnu dvakrát napadla Norimberk. Celkově podnikla 676 náletů na osmnáct cílů. Ztráty v této době dosahovaly průměrně 5%.
     Na jaře roku 1942 dosáhly ztráty téměř 54% - po těžkých náletech na nepřítele se z dvaapadesáti posádek třiadvacet nevrátilo... V této době se také projevil nedostatek záloh a zastaralost strojů Wellington, které byly později vyměněny za jiný typ se silnějším motorem.
     V zájmu zachování 311. československé bombardovací peruti bylo rozhodnuto převelení na neméně důležitou službu u Pobřežního velitelství, kde se mimo jiné projevila schopnost nejlepších navigátorů v posádkách celého RAF.
     V květnu roku 1943 se peruť přemístila na jih Anglie do Beaulieu. Tady probíhalo přeškolování pilotů na čtyřmotorové americké letouny typu B-24 Liberátor, s radarem na palubě letounu. Bojové akce na těchto strojích nebyly zpočátku úspěšné. Během týdne ztratila třistajedenáctka dvacet čtyři letců. Sestřelen byl i velitel peruti štábní kapitán Jindřich Breicetl.
     Ve vzduchu při operačních letech, kterých bylo 1029, strávili letci třistajedenáctky 5228 hodin.
     Služba u Pobřežního velitelství
     Hlavním úkolem našich letců bylo útočit na německé ponorky, které ohrožovaly zásobení Anglie. Při plnění tohoto úkolu patřila třistajedenáctka k nejlepším perutím Pobřežního velitelství.
     311. československá bombardovací peruť se zúčastnila a dosáhla mnohých úspěchů v Bitvě o Atlantik v letech 1942 - 1945.
Design by Pereko